1. Ach, že musím vždy

Ach, že musím vždy

Rámě mohútné své vůle zchromit,

Orlům svým tu bujnou peruť zlomit!

Ach, že musím skouti v pouta tvrdé

Myšlének svých Titany, ty hrdé!

Já to cítím – v duši mám lvy dravé,

Musím z nich však dělat kočky hravé.

Pukni, hrudi má!

Totoť nemohu již nesti dýle,

Nemožnoť i atlaské to síle:

Nebudu již podlým davem chodit,

Co lva v okovech své srdce vodit;

Když se vykrvácí umíraje,

Nemá ho ta zpustlá vidět láje.

Poustevník chci být –

Duši svoji v trud a dumu halit,

Celou v černé chmury zaobalit!

Pak si sednout na ty svaté rumy,

Na ty velké hroby, na ty chlumy,

Svolat duchy naděje své jasné,

S nimi hrát co s dětmi o sny krásné;

Žhoucí krví svou

Rozpečetit velkých otců hroby,

Mluvit s nimi, vzkřísit staré doby,

S pláčem na jich ňádra slavná klesnout,

Lkát jim, zlíbat je a potom hlesnout

Hrdou z mrtvých vstací píseň dolů

Hromem, bleskem z mračen svého bolu!