1. Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete

Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete

Jiskrou touto prudce rozžatou;

Aneb zmaťte mysl přepiatou,

Neb dél nelze krýti, co mne hněte.

Dítě kojí kvítí, tebe kmete

Cyty vroucý nematou,

Muži žena krásný, odplatou

Upřímnosti, věnec štěstí plete.

Láskuliž jen mládi zavrcy

K hříchům smělby rozum šalbou mámen,

Lásku, jak teď cýtím na srdcy?

Tako lkám: anť ve dvou, v spanilém

Strachu, zřím se loktech: „Nevěř, plamen

Tento“ řkoucých – „jest tvým podílem!“