1. Báseň na smrt P. Štěpána Fábryho,

Jdiž, Otče! čeká v nebesých Tebe vítěze palma!

Jdi! – dokonals běh slávy a života. Byltě šlechetný

Tento běh! a blahosti se hojní prýštili vlasti

Pramenové z něho! Jdi! – ale teskně se srdce svírá

Při Tvém odchodu, Oslavený! a žalost se procházý

Oněmělá v zvlalinách tvé slávy, o Pannone! – Zvadlať

Ozdoba věnce tvého! zraněn padl vůdce udatný

K Můz oltářům; padl! a libé kryje Můza již upně

Své struny – Slávie smutná dlí u památky žalostné. –

Onť to byl! on věrný Učitel! ochrana nouze

Kvílícý! a srdcý vládce a vlasti miláček!

On to byl, z jehož ust tobě ó mládenče se hojné

Prýštily proudy svaté moudrosti; jehožto milostné

Obletovávaly Gracye vždy! – Jej Mátě Lyceum

S utěšeným vždy srdcem slýchala. Životy lévals

Do škol uveselených; a vlasti Tě háje radostně

V lůno pojímali své, – ale ach! již víc nevidí Tě

Truchlícý pole vlasti! v samotném zůstaly smutku

Tvé oltáře, ni více chlubí obětí se lahodnou

Od Tebe přinošenou Uměnám; Ty mlčíš – a Lyceum

Máti drahou, svírá němý žel; a slzy hořké

Valně lijí se opuštěncům. Tebe vůdce a chránce,

Manžela, otce volá hlas jich; ale hasne daremný.

Kdo vrátí sešlého do bran nebytí! Kdo odejme

Storamené smrti objetím ledové ty kořisti?

„Vznikej a kveť a zvadni!“ volá hromovým všudy tvorstva

Hlasem, a „zvadni!“ vryté Osudem tkví na čele jasném

Člověku! Kdo zmaže písmo neuprošené? kdo pováže

Ruce kruté osudům? – Tak otcovi syn, synu dobrý

Otec a choť věrnému milenci se odtrhává

Z objetí vroucného: tak Otče! vyňat, ach skůro vyňat jsy

Nám z prostředku našého – ne z srdce našého – a vcházýš

Ve studené Smrti brány! – Zde však ho není, zde,

Oslavený! bytu tvého. Ty nastupuješ s udivenstvím

Světy nové; a nová blaženosti Boží tě projímá

Jiskra nyní; ty slavně se stkvíš nad hojně tisýců

Bydlitelů nebes oblažených! – ale tvé outrpně

Zpět na milé své pohlédá oko; laskavě v srdce

Svých ty opuštěnců blahočinnou odlevu líváš. –

Truchlícý mládenče, podiž! u svaté tu památky

Oslávence zaruč se vážně, že stezky se nikdý

Nezchýlíš, kterou On šel; na kterouž i starostně

Bloudícýho uváděl vždy. Tak hodně okrásýš

Věncem důstojným jemu hrob: a zalíbeně shledne

S hůry blahý jeho duch, a vzniklé Ctnosti požehná.