1. Ideálů Říše.

Sláva ti, sýdlo svaté! kde v jarním světle nebeští

U pramenů blaženosti vinou sobě palmy nevadlé.

Sláva ti, nesmrtných obydlí! k tobě vážně se blíží

Posvěcený let můj, a do harfy milostivě zvučné

Ve hluku strun veselostiplném tvé zpívati chvály

Horlivě se vznáší; ó sýly dodej klesajícý

Zemské peruti mé, a do srdce mi sešli paprslek

Tvé svattosti, nechať svěcené v člověčí prsa lívá

Plápoly harfa nová, by k rajským chvátali sýdlům.

Krásný jest svět onen, kam vyvzletnouce šlechetní,

K chrámům nesmrtnosti, Boží zastíněni láskou,

Slavněji se scházý; tu*) do svých je radostně pojímá

Bran vznešená Ideálů Říš, a mateřsky vinoucy

K svým je prsům, jako dítky milé, oudatněji k věčné

Vznesti se slávě učí. Tu brunátné jasněji svítí

Světlo nebes veselých; v amarantů háji živoucým

Rozkvetlá loubí, co na Hermonu krůpěje rosné,

Tíše lejí do prsou y hrdinskou sýlu y poklid.

Tu vznešeným, jako plápolavou duši mládcovu tajná

Toužba plní, proniká život ohněm háje svatého

Veškery stíny; Boží duchové jasných u potůčků

Krystalových své krásy jeví důvěrně miláčkům.

Krásný jest ideálů kraj; vysoké jeho chvály!

Slávou věncovaná božskou své rozbila věčně

Sýdlo milé zde Ctnost; a její bezmračně se svítí

Krása, velebnější nad valné oblohy jasnost.

Jenž jasným proniká věděním světa končiny všecky,

Odhalená Moudrost, tu miláčky vodí zpytujícý

Do svatyní tajností svých; tuť Láska pověčná,

Hojně vinoucy darů blažených, svůj růžemi víže

Svět; spanilý stoupiv s nebe Genyus, u zdroje krásy

Eterového učí radovat se ve slávě nebeské.

Mocnou on zachytí pravicý struny jemně natáhlé

Srdce milostnějšího, a z pouštiny ráje sy kouzlí.

Z číše duchů blažených tu Hrdinství sýly dobývá

Ocelivé; ne k rozboření k nebi krásně se pnoucých

Měst a věží, ne k vylévání krve bratra nevinné:

Ztříti ve snět Osudů jemu vítězy pouta otrocká

Dáno, a zlosti světů zůřícý zrážeti outok. –

Andělu láskyplný! ty na jasném vládna Syonu,

V lůně Božím hlavu posvěcenou skrýváš, a velebnou

Snášíš tvář milosrdně na outlé své v prachu dítky.

Aj tvá*) berla pojí všeho míra světla kružícý

K souzvuku slávy Boží, a s říší víže nebeskou

Zemské končiny; tyť provodíš smrtníka ze hloubi

Laskavě k Otcy milostiplnému a do prachu nervů

Sladcetrnoucých anjelské nám rozkoše líváš.

Šťastný jest ideálů svět: a milé jeho stánky!

Viz z ruky Nejvyššího tekoucý proudy blahosti,

Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýce

Mohli světů napojit; sem valné proudy se mějte

Chvátavě; aj zdobný vám věrněji klínu podává

Háj, tu vylejte živé své poklady. Štědře ovlažte

Zhůru se pnoucý stromky, posylněte květ se pučícý:

Ať věkosvížím oblažené duchy stínem obejmou,

Ať se radosti plnost roznáší v vichru letícým,

Ať dýchá v Zefirů květovonném křídle milosti.

Jasně se blýská nad svatyní tam odplaty vínek

Hvězdokvětý: a vidí ho radostně ve slávě blaženců

Bezkalné oko, a zpíná se udatněji činnost

V srdcy čilém, a letí, nesmrtné chvály dosýci.

Kdo zbrání k vysokým se vynest nebesům a sejíti

Prouze do hloubi světů? Jim jarní bedra opáše

Sýly nevadlé pás, a v očích plápol vře smělosti.

Nuž po ctnosti svaté, moudrosti a krásy tajemství

Nezmarná jim toužba hoří, a skutky živoucý

V blesku se oslavném pnou zhůru, na obrubě hvězdné

Zvěčněnu býti. Tu těsněvité zardíc se překážky

Aj prchají a hynou. Pod tvornou Genya myslí

V sýle nové ožijíc květotváří vyvstane krása.

Mrak pominul, a nahý v bytnosti se věrně obráží

Svět zpytujícým důmyslům. Zbuzená se lehounkou

Obraznost perutí nese v nadvětrné kraje světla

Plápolavého, letí ode slunce ke sluncy a stoupá

Do svatyně všeho míra. Tu pás jest Nejvyššího,

Z blesku vitý a světů plesajícých v okruhy. Sešli

S hůry svaté, ó sešli milostné lásky paprslek

Otče, na dítky své; a jejich tebe sláviti hlučně

Zpěv poletí ode pólu ku pólu a koule nebeské

Zajme do víru radosti všeobsáhlé. O velebná

Tvůj to tryumf, o Ctnosti! ty vyššís nad světy padlé.

Dcero Boží, jediný všeho míra ty poklade, jasná

Studnice anjelské blaženosti, ty vládkyně kůrů

Oslavených, – ty chodíš po hvězdné*) dlažbě, Všemocná?

Neb ve chrámě světů kolujícých sýdliti ráčíš?

Ach tvůj chrám je šlechetné srdce, ty s hůry paprsků

Sešla sy, ve klidné důvěrně chaloupce obývat,

Vkrásyti zemský byt do nebes, smrtníka slabého

V spolky duchů mocných uvodit, jej vzjasniti slávou

Nesmrtnosti. Co zřím? Aj, tvými nebešťany hlučné

Pléší vrchole háje svatého, a studnice všecky

Obživené a v nádherném stali blesku pahorcy.

Slyš! hlasytou zvučný háj rozléhá se radostí,

Slyš! aj v záři tiché sám Pán se milostivě blíží.

Skloňte se skály! skloňte pahorcy! ty věčněživoucý

Cedře a palmo! Boží přede tváří skloňte se vroucně.

On přemilé navštíviti své, a do srdce radostí

Nadzemských, neuhasnoucých sám prouditi ráčí!