1. Já stále zřím tě, předrahý můj hochu,

Já stále zřím tě, předrahý můj hochu,

jak v pláči od nás kráčíš dál a dál,

jak smutně ohlížíš se, rukou kyneš,

až v náruč svou tě temný obzor jal.

A nevýslovný smutek pad v mou duši

a lítostí se zamžil můj hled; –

mně předtucha zlá srdce obestřela,

že objali jsme, líbali se naposled.

A neklid z místa na místo mne honil,

já všady hledal drahou stopu tvou

a nemoh’ v bolesti své uvěřiti,

že svět se zavřel navždy za tebou.

Myšlenka mrazivá, jak propasť černá

mne stále vrhá ve zoufalství zpět,

že nikde, nikde již tě nenaleznu,

i kdybych schodil šírošírý svět.