1. květen 1904. (I.)

Kdos hodil včera kamenem, zda hodí ještě dnes,

co velký ten a svatý mír do Tvojí tváře kles?

Tys květnicí svět zasypal a skvosty májů všech

a z díla Tvého bude znít v hruď světa tisíc ech.

Ó je-li hudba souzvukem, – kdo sladších vykouzlil?

Ó je-li hudba smířením, – kdo v smíru větší byl?

Ó je-li hudba duchů řeč, – čí výmluvnější ret?

Spjal’s souzvukem a smířením a hudbou duchů svět!

Kdys v mladosti jsem pramen zřel z balvanů strmých skal,

ve tříšti perel jásavých ze země vyvíral.

Sta duh se nad ním třpytilo a svěžest, vůně, chlad,

ve ptáků prozpěv, vážek shon a v radost odevšad.

Dnes vida v duchu Tvoji tvář s tím klidem hlubokým,

ten zpívající pramen hor před sebou stále zřím,

sta šla jich kol a tisíce, tkvěl úžas na jich rtech,

zda věděli, že pramen ten je srdcem celých Čech?

Ne, nevěděli a Bůh ví, to omluvou jest všem,

kdo v zářivou tůň duše Tvé svým vrhli kamenem.

Bůh v poušti stvořil oasu a křišťálovou sluj, –

a Čech, má furiantství své, tam hodil kámen svůj.