1. květen 1904. (II.)

Kde Nesmrtelnost údělem

již v kolébce je předurčena,

tam lehce vyhrává se cena,

jež vztyčena tu v závod všem.

Syn chudiny jak dědic trůnu

jdou hravě drahou vytčenou

a mramor zhnist, jak rozchvět strunu,

již radostí jest, odměnou.

Přes celé hory překážek,

jež genij zdolat umí hravě,

to letí vichřicí a k slávě

nad močál křivd a urážek.

Vsi české prosté, chudé dítě

dost pozdě přišlo od svých stád,

dost sneslo žití na úsvitě,

než pevné mohlo v bouřích stát.

Však vytrvalo. Nadšení

je neslo dál, a v zóry svitu

se octlo onom na zenitu,

kde velkost psána v plameni.

To stalo se jak mimochodem,

sta spalo jich, on snil a sil;

kdo věděl všednosti jda brodem,

že vedle něho genij žil?

Nic lehčího, že hravě svět

si na velducha zvykne dary,

řka: Musí pláti jeho žáry

a musí pučet jeho květ!

Víc nehledí jak na zjevení,

co z ruky jeho padne v klín,

až pozděj teprv, když ho není,

vše stopí velký, černý stín.

My stojíme v tom stínu teď,

co nezřeli jsme, nyní zříme,

kam hnem se, všady narazíme

o chrámu Jeho obří zeď.

On z bytosti jej naší klenul

ze žuly české ku hvězdám,

a kdyby Čech jej zapomenul,

nevěrným byl by sobě sám.

On poroste již v příští věk

jak hora, od níž jdeme dále.

Červánků žeh na této skále,

to naše radost i náš vděk.

On poroste, vždy bude světem

zázračná hudba jeho znít

a nejryzejším Slávy květem

si pospíší jej ověnčit.