1. Máj 1919.

Ten se již nikdy nevrátí, takový krásný první máj,

jak je ten letošní, kdy vcházíme šťastni v Svobody ráj,

jitro kdy svitlo toužené v záplavě slunce po Čechách,

dlouhá pouť kdy je skončena, překročen svatyně práh.

Jaký to máj, jaký to máj! Ó zněte zpěvy vzrušené!

Po volné zemi otcovské jdou naše šiky sražené,

jdou, neodvratná skutečnost a štěstím žhavá přítomnost,

jdou jako slib a přísaha: Pro nový život – nová cnost.

Byl to lid, který krví svou a neskončenou mukou svou,

hrdinskou svojí věrností dorazil bestii dvouhlavou,

okovy rozbil staleté, otců sen změnil v skutku den,

vítězně vzkřiknul do světa: Od dneška Čech je svoboden!

Korunu, kterou marně vždy nehodným skráním nabízel

(a za svou věrnost dětinskou v odměnu vždy jen útisk měl),

na svoji skráň si vsadil sám a sobě sám se králem stal –

však nestrpí, by úskokem či mocí jiný kraloval.

Královský je to První Máj... Ó zněte zpěvy vzrušené!

Jde v slávě pravý majestát – to lidu šiky sražené!

Kdys řekl Ludvík: Stát jsem Já... Dnes zní však světu dálkami:

V svobodných Čechách lid je král i stát... A lid – jsme my!...