1. NAROZENÍ SV. DOMINIKA.

Nocí divá bouř se žene,

jak psů smečky vypuštěné,

v její vytí blesk jen šlehá

obrovskou jak pochodní.

Těžká tma se po všem plazí

jako smutek, který vchází

v hrdý zámek Calarogy,

který svítí bíle z ní.

Nevlídný host jindy v chatách

chodí světlých po komnatách,

kolem lože paní zámku

stále úže obchází.

Chvíle rodičky se blíží

a s ní myšlenky víc tíží:

jaký los to sladké děcko,

které přijde, provází.

Do modliteb spíná ruce:

Bože, popřej matky muce

jeden pohled v žití taje,

jež tvé oko pouze zná.

A juž klesá na víčka jí

rej snů, které otvírají

její touze horečnaté

těžké brány Budoucna.

Ha, co vidí v rozšílení!

ach, to ani děcko není,

po němž prahla silou duše –

matku chvátí hrůzy děs!

Úzkost smrti v sobě cítí:

Hle, co z lůna juž se řítí,

s pochodní to se sršící

v rudé tlamě černý pes.

Vzkřikla! – a pak klesla v mdlobě;

a té chvíle sladké robě

zakvílelo prvním pláčem,

zaplakalo vedle ní...

„Probuď se jen, bledá paní,

zaplaš smutek se svých skrání,

smilování Boží velké

děs ti v radost promění.

Syn tvůj – strážce stáda bdělý

bude svému Spasiteli

proti vlkům v rouše ovčím,

věrný ,canis Domini‘.

Žhavou lásky pochodní tou

vznítí víry jiskru skrytou,

jež teď v lidstvu doutná sotva,

Kristu v požár jediný.

Věz, že nikdo nerozmnoží

do všech konců slávu Boží,

jak to dítě, které tiší,

jak bouř venku, už svůj vzlyk.

Podle božské tvojí vise,

a jak září Věčna v knize,

jméno jeho nesmrtelné

nechať sluje Dominik!“