1. Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů

Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů

jak slunce teplý paprsek tiše povznesená,

oh, lásko, probleskující i z legendárních Kristů,

ty, která’s našich stínů běloskvoucí stěna,

ty, která’s renouveau sladké našich uštvaných duší,

vždy znovu a znovu se vracející pozlatit jejich smutky,

ty, která přicházíš s polibkem, když nejméně člověk tě tuší,

a z něho vyprovokuješ divoce jasné skutky,

oh, lásko pohlaví,

píseň tě pozdraví

či hymna či křeč nebo vzlyky

i tehdá,

až poslední kletbu či poslední díky

vykřikne k slunci poslední člověk.

Oh, lásko, nejhanebnějším lidstvem nezdolaná,

ty, která zápachem dnešních močálů

jdeš stejně čistá v stejném zápalu,

jak šla’s mezi krásnými těly prvního lidského rána.

Tisíci špinavých manželství chtějí tě pokáleti,

těmi, v nichž otrokem žena je, zakoupeným hanebnou zvůlí

pro slepý instinkt a marná plození dětí,

těmi, v nichž muž je strom, jenž bouří láme se v půli,

těmi, v nichž oba jsou otroky, zločinci z bídy a žalu,

těmi, v nichž obchod byl udělán z nejspodnějšího kalu, –

oh, lásko, marnými zločiny marně vypuzovaná,

marnými blasfemiemi marně štvaná,

ty znovu a znovu se vracíš

a beřeš si to, co ztrácíš,

vítězně beřeš si na stezkách nedovolené cnosti

a v způrných činech krásné statečnosti,

a odměňuješ se za všechna příkoří

tím nejkrásnějším, co gesto tvé vytvoří,

to nemanželskými dětmi plavé krásy,

geniji zítřka.

V doupatech prostituce chtějí tě udupati,

ženouce bláznivým tlakem zákonů, předsudků, choutek

opilost mužů na těla automatických loutek,

ženouce těla, aby se bez tebe objímala

a kupovala se a koupiti se dala, –

oh, lásko, slyšíš jen srdce pláč,

když procitne pozdní spáč

a neukojen blouzní znovu

o tvojí ruky hebkém gestu,

o polibku tvém, o tvém slovu,

o vonných květech, které házíš v cestu,

ty neprodajná.

Oh, lásko, zapovězená dcerkám buržoasie,

jež sklenník zahřívá pro vilnost gourmanda!

Oh, lásko, rdousená spáry hierarchie

na ložích, jež v samotě trním jsou vystlána!

Oh, lásko, jásající na polích, na lukách,

rozkvetlá jabloni, zpívající ptáku!

Oh, lásko předměstí, tiše žhnoucí v tmách,

štkající klavíre, krvavý máku!

S hor modrých obzorů,

slyš, píseň hovorů

o víře a naději naší.

Roste tam lavina,

náruč svou rozpíná,

stín s čistého čela plaší.

Oh, tajná vzpruho velikých činů,

zářivé pozadí země nejlepších synů,

hle, lámou se okovy,

vysýchá slina,

na kandelábrech boulevardů a topolech silnic

houpá se provaz, v němž zahyne stohlavá Vina,

jež chtěla tě vyhnati, nečistě smilníc,

jež chtěla tě prodati, jak prodává tvé děti,

a chystala svátek tvého stětí,

mamonu děvka.

Oh, lásko, kterás rostla všemi kulturami,

v nich rozleptávajíc omyly a klamy,

v nich zúrodňujíc půdu pro nové vegetace,

tys jejich nejlepším vínem svou sílu napájela

a linie své krásy zjemňovala sladce,

že stejně silná jako delikatní, divoká a vřelá

jdeš v slavnou budoucnost.

A jako nikdy před tím nezdolně a hrdě

za práva svá, za svobodu svou bijící se tvrdě

jdeš v slavnou budoucnost.

A s tebou jde náš sen, lásko svobodná a čistá,

o šťastných párech sen v slunci tancujících

na zemi rozkvetlé, jež volná je a jistá

každému člověku.