1. Poupě.

Poupě tu, to poupě malé,

přec v něm plná růže spí,

než se ze sna tajemného

ke dni žití probudí.

Leckde ovšem červ se vine,

smrtí hroze poupěti,

klesne poupě – běda růži! –

již je prachu obětí.

Tím však krásněj družka vstává

z malinkého kalicha

a sny svoje nejvonnější

k jasnu nebe vydýchá.

Samo nebe rdí se plesem

nade krásou královny

a svým pěvcem stříbrozvukým

k hvězdám nese její sny. –

Probuďte se z tvrda snění,

písní malých poupata,

ať se zastkví růže tam, kde

sláva věků rozžata.