1. Seděli jsme spolu na zahradě,

Seděli jsme spolu na zahradě,

na večer to bylo, v neděli;

oba zbožně vzhůru hleděli

k oněm světlům na nebeském hradě.

A v té jejich nespočetné řadě

hvězdy svoje oba uzřeli,

jak se víc a více sblížely,

až i v jedné zaplanuly vnadě.

„Ejhle, milá,“ řku, „tam na výsosti

krásný smysl našich osudů,“

přivinuv ji k sobě v horoucnosti.

Na to ona jemně pozardělá

na mých prsou skryta ve studu:

„Děj se vůle Boží,“ tiše děla.