1. ŠTRBSKÉ PLESO.

Večer jest a hvězdy jasně svítí,

voda jezera se ve tmách černá,

na vrcholcích Tater sníh se třpytí,

strmé svahy, obři v stínech skrytí

stojí kolem jako stráže věrná.

Krivaň statný celou četu vede,

pevně postavil se v levém rohu,

k oblakům pozvedl čelo bledé,

boky zahalil v mlh roucho šedé,

do jezera vstavil těžkou nohu.

A jak mlha níž a níže splývá,

ven se derou boků ostré hrany;

sníh, jenž zasmušile z ryh se dívá,

skálu černou neúplně skrývá

jako děravý šat roztrhaný.

Sotva velel vůdce ostražitý,

pláště z mlhy, v něž se dosud kryly,

rázem odložily všecky štíty –

Podivily se i hvězdné kmity,

jak jste, hory, rozedrány byly!

Voda plesa blýskla bledou září,

lehkým vlněním se rozčeřila,

pohlédla svým strážcům v drsnou tváři:

„Však vy víte, zápasníci staří,

proč jsem v polokruhu vašem zbyla.

Slzy z očí slovanských se lily,

hrnuly se zátopou a proudem,

prohlubinu horskou naplnily,

aby zpupné škůdce usvědčily

před budoucím, neodvratným soudem...“

Hvězdy hasly. V šero skal se hříže

příkmit roztrácel se rozechvělý –

štíty naklonily hlavy níže,

postoupily k břehům o krok blíže,

vody jezera se zase stměly.