1. Ve spadalé listí jsi hodila růži,

Ve spadalé listí jsi hodila růži,

ve hnědé, žluté, šedé listí růži krvavou,

až pobledlému poutníku hruď se blahem úží,

neb všechno listí vzplálo kol rudou záplavou.

A hoří listí, hoří kraj,

v sychravém září o jaru báj,

nad zkaženým srdcem sladká tvá slova,

Boženo Hodačová.

Jde bledý poutník teď v plamenech kraje,

kol vůní, barev, písní celé závěje,

v tvém plavém jasu ohnivém modrý hrozen zraje

pro sprahlé rty, jež neměly vroucí naděje.

A svítí kraj a zpívá svět,

uprostřed hoří měkký tvůj ret,

novému dítěti pohádka nová,

Boženo Hodačová.

Tys do mlhy vzkřikla zvonci hlasu,

až mlha v duhy slila se rosných krůpějí,

ty celičkou svou skutečnost slunečného jasu

jsi vroucím gestem dala na místo nadějí.

Netřeba doufat, netřeba snít,

je možno, možno, možno žít:

člověka pro ráj jsi stvořila znova,

Boženo Hodačová.