1. Zdaž jsy se mi šprymovými ty sám posměšky nerouhal,

2026-05-02

Sotvy že já milovat, příteli, někdy budu?

Ty řka jen Umce hovíš, krásného spolku utíkáš,

Tě mhla, tě růže, tě háj, ne svět a dívče těší.

Láska život libuje, kdo kochá se v přírodě mrtvé,

Jakž ten může živým jmouti milenku cytem?

Bezpečný klamavé netušil jsem nástrahy; volné,

Kamžkoli jen táhlo, průduchy srdcy daje.

Než již pozdě želím; však tys vina věšťče falešný,

Šťastný, kdo nedbať soudu cyzého umí.

Když spanilou po lukách oko mé se kochávalo krásou,

Myslel jsem, že jiné ve světě krásy není.

Rád jsem tvému věřil v sladkém želi, příteli, žertu,

Jistli jsy tvých čárů, nech z něho pravda bude.

Zhas hlodavou, jenž ňádra moří má, žáhu milosti,

Pak ránu, hluboké ostny vytáhna, zahoj.

Neb čím déle tiché v ututlání dřímaly jiskry,

Tím se nyní po celém hůř těle roznikají.

Veď mne zpátkem opět k ztraceným, duše poklidu, cestám,

Tam kde ani svobodný nezněje lásky ohlas.

Neb kde se jen vrhnu, zmařené kam smysly obrátím,

Tuť jazykem stoterým hned vše mi lásku volá.

Buď jarní v temné zpěv houšti slavíka poslouchám,

Neb v zelené jak se trávě potůčky hrají;

Buď dolinou jda patřím, vítav v tichu háje jitřenku,

Jak květinám sladké kradne kořisti zefyr.

Lásku slavík štěboce, chřestem pěje lásku potůček,

Touž les, touž kvítí, touž v ucho šepce větřík.

Dobře se měj ztracený blažené tedy ráji mladosti,

Ach do jiného mě již mého zve anděla hlas.