1. Ze země z rána Jaro vypučelo,

Ze země z rána Jaro vypučelo,

zrak ponenáhlu otvíralo v dáli,

buclatou rukou přetřelo si čelo

a mělo zlost, že ptáci se mu smáli.

Pak ale vesele, jak pravé dítě

si poskočilo, šaty odhodilo,

v nahotě bílé lehlo na pažitě

a vzduchem kolébáno tiše snilo.

A přišel On se svojí hrubou silou,

to dítě líbal, vyssával mu rety, –

a ono vděčně s duší blahem spilou

mu v černé vlasy vpletlo bílé květy.