–10° R.

Ledové květy na oknech. A lidé mžikající

a shrbení si poskakují po ulici.

A člověk sní

o římském žáru. Vzduch se v pruzích chví

a schody Kapitolu, po nichž vystupuji,

jak výheň pálí.

Ve stínu museí se lidé válí

a spí.

Jdeš náměstím a zdá se ti být jisto,

že kovový ten Markus Aurelius

i s koněm svým se roztaviti musí.

A k Aracoeli zahneš, vstoupáš vzhůru

zžhaveným vzduchem, schody sálavými,

a žebráci, již ve stínu se choulí,

své oči sotva otevříti zkusí

a hlednou na tebe, pak do azuru,

jenž dští tu žhavou muku –

však nepromluví slovy prosebnými

a natož aby vztáhli ruku.