10. Nový život.

V hrobě byl jsem zakopaný,

a mé srdce ještě bilo,

ale ticho, tichounynko,

aby mrtvých nezbudilo.

Vedle smutek žalostivý

u mé hlavy pláče sedl,

se srdcem mým utrápeným

polohlasný hovor vedl.

Vůkol zřel jsem úzké stěny,

neuprosné červy živé,

v sobě touhu po životě

a to srdce věčně snivé.

„Můj jest život, světa pánem

milostivě darovaný,

za živa již v tmavém hrobě

nezůstanu zakopaný.“

Vzchopím se a smělou rukou

sypu rány v úzké stěny,

neumdlévám, nepřestanu –

hoj, již dveře otevřeny...

Kde můj soudruh? Zasypaný,

mezi červy mrtev hnije;

na zemi já v pestrém máji,

srdce snivé směle bije.