10. Pojď, milenko a ženo, v les,

Pojď, milenko a ženo, v les,

je tolik sladký jarní den.

Čím zoufalej’ jsem k zemi kles’

a zradil vlastní sen,

tím pevněji chci znovu stát

a horoucněji milovat

tebe a život a sen.

Lesk zelených svých očí nech

na mojí hlavě spočinout,

když doubím voní země dech,

zeleně chví se proud.

A zapadneme v chladný stín,

kde znova dáš mi teplý klín,

sebe a život a sen.

Pak ve snách naše statečnost

vykope v mechu vlhký hrob,

kam uložíme minulost

a bolest hořkých dob,

a všemi květy, jež má háj,

ho skryjem... A mně vrátí máj

tebe a život a sen.