10. PROSLOV.

Sklesla tma. Utichly lesní bory,

S sluncem jasným zlatý zašel den,

Opanoval všecky země tvory,

Zem i šírou tichý přikryl sen.

Utichlo slavíka klokotání,

Ohlas písní při porostlé stráni. –

Po vrchách se honí mlhy šedé,

Noční šepot opanuje sad,

Zlatí jenom záře luny bledé

Hrdosmělý někdy Vyšehrad,

A jak on tam, Vltava kde běží,

Pustý tichem svatým krytý leží:

Tak i za rok celý ticho svaté

Krylo tento Thaliin zde chrám;

Však aj, znova zazní struny zlaté,

Nová radost v něm hle! vzešla nám;

Jako slunce nad hory kdy vstává,

Radost novou tento den nám dává.

A hle, jaký cíl zde spojen bývá

S radostí, jíž toto místo dá,

Jaký zisk? – a komu zde vyplývá,

Nejlépe zajisté každý zná!

O, by hlas můj zněl co bouře vání:

„Toto slouží chudým k přispívání.“

Nemocného trudná souží muka,

Nouzí stlačen smutný bolno lká;

Vaše pomůže mu štědrá ruka,

Potěchy mu vaše ruka dá;

Srdce vaše nouzí takou hnuté

Skončí v brzku žaly jeho kruté.

U prostřed četné rodiny chudé

Šedý otec na své dítky zří –

„Jaký osud náš as zejtra bude?“

Taký stesk z uslablých rtů mu zní.

Však hle, volná jemu bez nadání

Vaše ruka jest k podporování.

Mé ať jsou vám vděky chudých jmenem,

Přijměte co z hloubí srdce dám,

Dobrodinci ctění v městě ctěném.

Odplatou však buď vám onen sám,

Který praví: „Co jste udělili

Nejmenšímu, mně jste učinili.“