10. ŘÍJEN 1905.

Vidím vás, táhnete v sevřených řadách,

jako když v pochod dal by se les,

míza jak v krev by se změnila v kládách

trčících na místě včera jak dnes.

Rostli jste, obrové svalnatých snětí,

o píď jste nemohli s místa se hnout –

množily zástupy vašich se dětí,

každé však s kletbou se rodilo pout.

Deště vás šlehaly, vichry vás rvaly,

za bouří hrom bil do vašich čel –

ve výhni slunce jste žíznivi stáli,

za mrazu kryli se pod sněhu běl.

Nemohli hnout jste se, vůle kam chtěla,

v zakletí každý jste do půdy vrost –

na konec ocel vám vnikala v těla,

ach, vždyť jste byli jen neživý hvozd! –

Teď náhle po věcích lesy se hnuly,

na pochod daly se ku branám měst –

zástupy, vlastní svou vedeny vůlí,

zabraly délku všech silnic a cest.

Plna jich náměstí, ulice plny,

v hrozivém mlčení berou se v před,

valí se černé jich, nesčetné vlny –

kde jejich počátek, konec a střed?

Zděšeně shlížejí pánové na ně –

pluky jim s puškami vyslati vstříc?

Neznámo, kam mohou stříleti zbraně,

může být k zástupům o zástup víc...

V příšerném mlčení valí se davy,

zaťaté pěstě, semknutý ret,

k jednomu cíli vše směřují hlavy,

po něm jen pátrá jich ponurý hled.

Přísná jest mluva těch mlčících retů,

proniká tak jako mráz až v kost:

– Konec jde učinit vašemu světu

pod rudým praporem budoucnost!