10. Teď, když jsem tě na vždy ztratil,

Teď, když jsem tě na vždy ztratil,

teď cítím, jak jsem tě měl rád; –

když mi tebe nelze, kéž bych

tvůj aspoň hrob moh’ zulíbat.

Kéž bych do té hrstky hlíny

moh’ svíčiček pár rozsvítit,

položit pár růží na hrob –

k nim kleknout a se pomodlit.

Tak bych do té modlitbičky

svůj všechen vložit cit a žal,

že bych trávu i ty růže

lítostí hořkou rozplakal.

Tys však daleko tak vzdálen,

já chorobou a stářím spjat; –

smím jen zoufat, plakat, toužit,

se trápit, modlit, vzpomínat.