10. V les nejhlubší si také jednou zajdu,

V les nejhlubší si také jednou zajdu,

v ten nejsmutnější, podzimkový den;

starého hradu šeré trosky najdu,

jež poutník mijí zvěstmi ustrašen.

Tam počkám, až se večer k zemi schýlí,

a mlha hustá zastře okolí,

v stromech se vichry bolně rozekvílí

se sýčky v závod v pustém údolí.

Tam počkám si, až mraky strhanými

svůj teskný luna na ně upře hled,

a stíny mrtvých zděmi zborcenými

se ku svým hrobům budou navracet.

Tam zamyslím se. – Tam mi volno bude,

tam nepřijde mě nikdo vyrušit. –

Tam nejlíp pozná moje srdce chudé;

co bez přátelství, lásky světem jít...