10. V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové

Moji vzejdou zlatý jako máj;

Jaký mladosti mně slibovali snové,

Takový že najdu v světě ráj.

Než ach brzo, příliš brzo přešli,

V tmavošedé noci lůno vešli! –

V světlo luny kvítko zdvíhá vnadnou

Radostně, zdá se, že hlavu svou;

Sehnu se, ach! a co slzou chladnou,

Rosou noční skropí ruku mou. – –

Zkvětlá růže v kraje své mne víže

Čarnou mocí, touhy proletá

Cit mé srdce; přistoupiv však blíže,

Spatřím, ach, že z hrobu vykvětá.

Lílie, jejíž jsem za svitání

Obdivoval sněhobílou zář,

V noc korunu stříbrobledou sklání

K vlhké zemi, i uvadlou tvář.

Hledám lidi, v mém jak ve snu žili;

Bez srdce však larvy najdu jen; –

Snové moji, běda! – snové – byli,

Jestoty je všecky zničil den.

V šírý svět po ráji touhou mroucí

Rámě moje rozestíral jsem –

Po ráji – a na prsa horoucí

Pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.