102. Stáltě v širém poli

Stáltě v širém poli

strůmek osamělý,

vydán větrům v oběť,

zanedbán jsa celý.

Avšak nezaniknul

strůmek osiřalý,

neboť se ho ujal

zahradník oň dbalý,

jenž mu tolik péče,

lásky věnoval,

že se svěžím listím

bujně zelenal.

A když milé jaro

ve kraj zavítalo,

když na strůmek květů

vonných nasypalo,

ozval hlas se štěpův,

řkoucí k zahradníku:

„Čím Ti, muži dobrý,

označím svých díků?“ –

Zahradník mu na to:

„Vydej ovoce!“

Slova ta mi vryta

v duši hluboce,

jsouce pobudkou mi

k stálé činnosti,

k mravům ušlechtilým,

k vzorné pilnosti,

abych záhy dožil

oněch okamžiků,

kdež mi bude možno

na důkaz svých díků

ovocem svých snah se

zavděčiti svému

laskavému

zahradníku.