107. Jak se zrodí člověk k pouti světem,

Jak se zrodí člověk k pouti světem,

Hned se jemu milostnice snoubí,

Jenžto sídlo béře v duši hloubi,

A vždy větším vládu vede vznětem.

Pramáť v ráji v dar ji dala dětem.

Ona pouští všady mocné rouby,

Prodychá vše živobytu loubí

Dráhu lidskou plavým stelouc květem.

Kdož ta děva? Spánek jest jí bratem,

O ní věstí, temně však a němě,

K ní hruď strojí v objímání svatém.

Věno její prach a popel země.

Avšak volá duši v nebes hradbu

A jí věčnou připravuje svadbu.