107. O, coby tě srdce této hnětné

O, coby tě srdce této hnětné

Vazby v světě ještě zbavilo,

Již si sto mil posud nosilo,

K Tatrám zpěvným ode Zály květné;

Jako ptáče, když se v ošemetné

Ruky pacholete chytilo,

Byť se do povětří vzdálilo,

Nit mu všudy křídla drží letné:

Do tmy hor se, mezi hvězdy kryji,

Honem běžím, lezu potichu,

Všudy zníti řetěz u noh čiji;

A bych byl i vyrván tomu lovu,

Co pak? ach tu ještě pohříchu!

Šel bych sám se přivázati znovu.