11. NA PŘÍCHOD KRÁLE.

Slunce zapadlo u věčnosti moře;

Na jeho mohylách žertvy se pálí

V růžovém ohni od hory ku hoře.

Hluboká noc se za sluncem přiválí,

Hlubší než hrob jeho hluboké moře.

Ještě papršlek poslední vysvítá,

Z blankytu modra to temno zahání;

Poslední vzdech to nad námi zakvítá,

Slunce to poslední je požehnání.

Hasne i hasne, uhasne – umírá –

Hrob nade sluncem své brány zavírá.

Truchlivá noc své teď roucho rozvine,

Od věže k věži nad Prahou rozvěší;

Šíré se nebe ve slzy rozplyne,

V zármutku veškeré žítí pohyne,

Slunce jen! slunce zas Prahu potěší! –

Pustá jsi, Praho, jak smutno je tobě!

Hluboká mlha tvé ňádra teď tíží; –

Nad tebou hvězdy co lampy ve hrobě,

V královu hrobě; a v temnu se plíží;

– Temně a mdle – zvonu hlas, pláč a lkání:

„Slunce, o slunce! slyš Prahy volání!“

Vyšehrad spal v modrém jitra stíně;

Pod ním řekou různé světlo hrálo,

Nad ním nebe růžové se smálo,

Za ním Praha modrým horám v klíně.

Slavně jitrem hučí v horách lesy,

Hučí řekou slavně vlny zdmuté,

Šírou vlastí zvonů zvuky duté,

Šírou vlastí slavně zvučí plesy.

Jenom Praha – Praha ještě dřímá.

Na břehu viz bystré té Vltavy,

Tré tam postav slavný sen objímá.

Sklonivše své věkobytné hlavy

V bezového keře vonném chladu,

Spí tak tiše; řeka je kolíbá,

Ranní větřík, rosa líce líbá

Pod skalami modra Vyšehradu.

Kdo jsou ony? pravdivost či zdání?

Šerem jitra není k rozeznání.

První se papršlek v modru koupá;

Plamené se perly zhůru řítí,

Jiskra vedle jiskry lesem svítí,

Jasné slunce nad hory vystoupá.

Nade Prahou v bělobledé tváři

Slavna hradu oken řad se míhá

Rudým světlem – jiskra jiskru stíhá,

Celý kraj v růžové plane záři,

Jenom Praha – Praha ještě v stínu.

Však hle! poslyš tam ve tichu svatém

Zvonů hlas to zvučí z Prahy klínu. –

Slavný zpěv to zazněl jitřním zlatem:

„Sláva Čechům! slunce jim vychází,

Pokoj Čechům! jasný den vyvstává,

Blaho Čechům! smutek, žal skonává,

Radost Čechům! král jich k nám přichází.

Slunce Čechů nikdy neuhasne!

Čechů král je Čechů slunce jasné.“

Probudí se z hlubokého snění

Tré to postav na břehu Vltavy;

Tré to korun zdobí starců hlavy,

Nad nimi se vznáší Prahy pění.

Vstane první – velkou na postavu

Vshlédne slunce – stařec v jaré síle –

Zlatý pás přepíná roucho bílé,

Zlatý vínek bílou zdobí hlavu,

K nohoum dlouhou šedivou má bradu,

Oči brvami šedými skryté;

Jest to strážce pevna Vyšehradu,

Starý strážce Prahy stověžité.

„Sláva Čechům! k uvítání krále

Dám já základ trůnu ryzé zlato,

Pevnější té skály, jíž odňato!

Dám co vzato Vyšehradu skále!

Ryzé zlato! zlato skvělobleské:

Lásku – věrnost – lidu země české!“

Povstal druhý – v růžném jitra zlatě.

Bílé k zemi splývající vlasy,

Bílá brada dávné znaly časy.

Byl to stařec v lazurovém šatě.

Z perlí vínek svítil s jeho hlavy,

Z perlí pás se kolem šatu vinul,

Šatu, jenž z něho co řeka plynul.

Jest to strážný duch Vltavy.

Promluvil, a hlasy stříbrozvučné

Mísily se v ranních větrů vání;

Umlkly Vltavy vlny hlučné,

Jeho hlas byl tiché řeky lkání:

„Blaho Čechům! krále k uvítání

Na ozdobu slavnému ku plesu

Z hloubi řeky drahé perly nesu,

Jasnější to perly nad svitání,

Jasnější nad hvězdy u výsosti:

Jsou to slzy národu radosti.“

Povstal třetí – rudé roucho plálo

Červeněji v slunce žhavé záři,

Šedá brada kryla starce tváři,

Bělo vlasů kolem něho válo,

Bělo vlasů v rudém roucha stínu,

Kol hlavy se z růží věnec vinul,

V levé ruce k Praze palmou kynul,

V pravé věncem z růží a vavřínů.

Stříbrný pás bedra mu ovíval,

Roucho rudé pás sepínal černý;

Bílý lev mu u nohou spočíval.

Byl to české země strážce věrný.

Tázali se, hluboko ku chvále

Strážce země uklonivše hlavy,

Strážce Prahy se strážcem Vltavy:

„Co by on dal k uvítání krále?“

On však zdvihl věnec s palmou řkoucí:

„Tyto prosby národu horoucí!!“

Vzešla výše slunce tváře,

Šírá Praha plála v zlatě,

Kolem hory v modrém šatě,

Středem řeky růžozáře.

Zvonů tóny zpěvy zvučné

Zněly v řeky hlasy hlučné.

A Vyšehrad hrdý seděl –

Co na trůně – na své skále;

Král na syny dolů hleděl. –

Z klínu města neustále

Rozléhalo se volání;

Hora od hor, stráň od strání

Nesly prosby vroucí dále,

Nesly dále vroucí přání:

„Bože! slyš naše volání!

Bože! zachovej nám krále!!“