11. O dvou velkých pánech.

Na kopečku zámeček stál,

pod kopečkem domeček,

v zámečku dva velcí páni,

u domečku kvíteček.

Měli páni laskominy

na med kvítku krásného,

ale kvítek jim se smával,

a to z hrdla plného.

„Milost-pane, u večer dnes,“

správci praví Anninka,

„v lásce na vás čekat budu

u svého tam okýnka.“

„Jemnost-pane kancelářský,“

druhého zve dívčina,

„za stodůlkou, než nám mine

desátá dnes hodina.“

Běží správec hopky, hopky,

až se viklá slavný cop,

kancelářský dolem skáče,

jak-by chytal hvězdný strop.

Pana správce do komůrky

chytrá Anna vsadila,

potom rychle za stodůlku

pro písáka spěšila.

„Honem, honem, čepec mějte,

živůtek a sukni mou,

po tichounku kolem oken

proklouzneme zahradou.“

Sladký písák jako máslo,

ku všemu rád svoluje,

nepomyslí, že mu Anna

sazemi tvář maluje.

Když byl takto Jemnost-Francek

v černou Annu proměněn,

hned byl do komůrky malé

na hubinky uveden.

Ve dveřích mu ovšem děva

vyklouzla jak hladký mník,

ve tmě, jako myška v pasti,

zůstal sladký písařík.

„Hm, hm,“ sladký Jemnost-Francek

otázku svou cukruje,

„hm, hm,“ o pět kroků dále

Milost-Francek svoluje.

Pochodem již tedy hnou se

k sobě oba v zápětí,

již se blíží, jižjiž padnou

v lásky vroucí objetí.

Hoj, tu bylo milování,

ach, tu bylo hubinek,

jako sazí po komíně,

na bezu jak bezinek.

S pány svými myš i kočka

sladkou dobu slavily,

chmel i píci, ječmen, žito,

v tolary jsou změnily.

Zchudla kassa, do váčků jen

pánům Francům nosily,

v tom, nu, v tom se ovšem notně

chytré myši zmýlily.

Zatím páni hubičkami

tolary si sázeli,

černidlem a sazičkami

lásku v tvář si spláceli.

V tom se dvéře otevřely,

otec, matka, družina

se světlem tu přicházejí,

v koutě stojí dívčina.

Vše se diví vroucí lásce

těchto velkých pánů dvou,

již je mocí k smíchu nutí

hojnou lásky odplatou. –

Když se potom velcí páni

k domovu zas vraceli,

hubičky i vroucí lásku

žlučí prý si spláceli.