11. Sestup Páně.

Po skonu svém sstoupal Pán náš do hloubi pekelné,

Anjelské tam též s ním šlo komonstvo dolů.

Slunkem skvěl se celý, v plamenech jeho vozba se leskla,

Vítězným máchal převšude kříže znakem.

Hrozná brána pekel věčným byla zamčena zámkem,

A čtveraké z kamenů závory střáhly ochod.

Leč skvost záře skvělé pronikal všemohutně vše brány,

A šla, co před slunkem, záplava v pekle rudá.

I rmoutí se satan, blednou jemu líce a tuchne

Zrak mu, strachem divným podkolení mu klesá.

Jednak strach vyznať se stydí a všemožně ho skrývá

Ve zlostných, jak had jed kryje v houšti, vzdorách,

Předpeklí sladkou hýbať se započne radostí,

Jak zář v peklo, vniká jistota spásy k duchům.

Již stál Pán u brány nyní! Ohromně tu hlas jde:

Otvortež vrata! Král Slávy strojí se vejíť!

Náramná v útrobě bolest jala knížete pekla,

Jednak vzdorně velí: Střezte mi dobře vrata!

Hejna celá zloduchů na pomoc tudy k bráně hrnou se

Otvor zabrániť Pánu chtějíce mocí.

Leč tu vniká trojitým proudem zář v peklo a prostor

Všecken rozléhá náhle svatým se zpěvem.

Jesti to zpěv vidcův. Teď! Teď! Předpověď o Pánu

Opětují, teď Král již jde a pouta zruší.

Leč ďábel předc v pýše volá: Kdož Slávy je králem?

Bych měl já sám král pekla kořiť se jemu?

Tehdy se anjelské v slavném hlase ozvaly kůry:

Král ten Slávy je Bůh v díle a vládě jedin.

Brána se láme tudíž a puká na drobty a třístky

A droponí se na sám závory všechny popel.

Hrůzou ďábli trnou; i satan teď, pýše na úkor,

V žel se a stesk dává: ach běda nám je! běda!

Darmo strojí ukryť se někam ten lidstva vražedník,

Omráčen světlem v hrůze na půdě padá.

Pán tu mluví a co hrom rozléhá hlas se okolně,

Každé z posvátných úst jde co blesk mu slovo.

Peklo, vydej loupež, jakovou’s bez práva potáhlo,

Svou jsem Já získal všecko si lidstvo smrtí!

Chopte, velí teď Pán, choptež toho škůdce a zlobce,

Poutej v těch ve tmách let ho tisíce řetěz!

Otci svatí s plesnou se vinou ku Christu radostí,

A před Ním padají v lásce pokorně na zem.

Jednoho z nich Pán k sobě volá přistoupiti blíže;

Byl to Adam, první lidstva celého otec.

On se tudíž blíží, jednak dostoupiti Pána

Váhá, pamětliv svého jsa pádu v žele.

Střídala v něm s bázní se radost, slzy tekly mu s tváře,

Padnuv on obtoulel ustoma Páně nohy.

Pán ho milostně přijal, pozdvih ho ze země, požehnal

Jej křížem, neb v něm veškeré lidstvo viděl.

Pak šel blíž Abrám, jasná jemu proudila rozkoš

Z tváře, že zří toho teď, jenž se mu druhdy jevil.

Sbor věstců a David v čele jich přistoupili teďhle

V prospěvu, rozléhal vešken obor se pěním.

Posléz přišli také potopou schvácenci, co pozdě

Káli se, když zhoubná jim šla do ústa voda.

Ještě na jich tvářích slzavé neobeschnuly proudy

A v prsa svá, hříchů svých želejíce, bili.

Jim Pán v lásce pravil: Pláč Váš a v potopě pokání

Vystálé s pokorou obmyly hříchy Vaše.

Teď již ke všechněm v přelibém dí usměvu: Pojďte,

Aj tu již otvírá sličně se brána nebes.

An to praví, blažná do všech se tu ostraba vlévá

A s plesotem hlasným následují ho v nebe.