11. XII. 1905.

Zas jednou – náhodou – po dlouhé době

jsi u mne stanula – pták na přeletu,

jak motýl, z jiného jenž vznes’ se květu

a hledal po dnu asyl svojí mdlobě.

Zas jednou – náhodou – tak blízko Tobě!

Mně zdá se, že zas květ Ti ve vlas pletu

a k Tobě skláním se... V své vášně vznětu

já nevidím, že žití sen vzrost’ v hrobě.

Tvůj parfum dávný tryskl kolem jemně.

Jen jeden pohled upřela jsi ke mně,

a stačí, když se jeden v duši chytí,

by bouře počala se v prsou dmout – –

Leč ticho! – Po bouřích prý duhy svítí – – –

Jsou propasti, jež nelze překlenout – – –