114. O ty, v kterém každodenně klekám

O ty, v kterém každodenně klekám

Chráme přirození důstojný!

Tě mám ještě, i když odbojný,

I když osud ukrocený čekám;

Tu sám vůkol vzhůru, dolů těkám,

Strom mne v náruč přijme pokojný,

Léky chystá kvítek opojný,

Větrům lkání, slzy dělím řekám:

Ukojiv žel v sladkých snách se žičím,

Volnou na jediné návěští,

Světy tvořím myslí, světy ničím;

Až mne, tváři vyjasnivše bledou,

Sletlí těšitelé nebeští

Z ráje opět do života vedou.