117. Ajhle kterak krůpěj zachvívá tamto na listu!

Ajhle kterak krůpěj zachvívá tamto na listu!

Však než padla, raná vsála ji záře v sebe.

Když tvůj duch tu klesá, tíží těla svého potištěn,

Bůh, co ho dal, nazpět jej v nebe k sobě volá.

Leč v tom jest rozdíl. Krůpěj zcela v záři vymizne,

Duch však jen šlechtí svůj v Bohu sobě živel.