12. Čas bezútěšně míjel,

Čas bezútěšně míjel,

čas trudně vlek se dál,

a chudou sklizeň člověk

ze skoupých rukou bral.

Den únavně byl dlouhý,

jak včera bylo dnes,

a navečer ni radost

on jemu nepřines.

A žití smutnou knihu,

když člověk zavíral,

pro cosi, ztraceno jež,

ho teskný sevřel žal.