12. Letěly koroptve plaché

Letěly koroptve plaché

Přes jalovec nízký;

Hlásala střelená rána,

Můj milý že blízký.

Zaplašená po nálesí

Utíkala srnka,

Dívčina kde jalovcová

Střásala si zrnka.

Uleknutá sobě tuze

Ruku poranila,

Zabolelo to až v srdci,

Slza ji polila.

V jednom roku jalovcová

Křoví květy mají,

V druhém roku zrnka vzejdou,

V třetím zrnka zrají.

Až ta zrnka zralá budou,

Všecka opadají,

Jedno zrnko přehluboko

V zemi zasypají.

Slzy dívky pak zrosejí

Jalovec, kdy vzejde;

Nebo více na nálesí

S milým se nesejde.