12. Přemítám o tvém osudu,

Přemítám o tvém osudu,

mé srdce žalem usedává:

já, starý otec, jsem tu živ,

nad tebou, dítě, roste tráva.

Tě ještě jednou uvidět

mou duši touha žhavá chvátí,

tě obejmout a zulíbat, –

však smím již jenom vzpomínati.

Jen ve snu s tebou hovořím,

tě vroucně k svému srdci vinu,

a v lásce s tebou těše se,

div štěstím, slastí nezahynu.

A víru mám, že po tmě kdys,

by zkonejšila se má muka,

s mou dlaní v stisku potká se

tvá drahá, chladná, mrtvá ruka.

A těším se, že spolu zas

se v lepším světě sejdem kdysi,

tvé zůstatky a kosti mé

že v hromádku se spolu smísí.