12. srpen 1881.

V mrak neslo včera štít svůj zlatoskvělý

a dnes již pláče nad ním národ celý.

Zda bylo snem to, jednou že tu stálo

a divem nebes, bájí být se zdálo?

Či skutečností zda jest probuzení?

Ó kdo je viděl státi ve plameni,

jenž tryskl rázem jako z jícnu draka

a rostl, obr, chrlil nad oblaka

déšť jisker, moře krve, spousty žáru,

ten mnil, že slunce chytlo do svých spárů

ten zázrak náš, na jeho žárlíc krásu

nám chtělo unésti jej! V mrtvém žasu

my stáli dole, rty neměly vzdechu

a oko slzí, ale plamen v spěchu

svou slavil žeň; na křídle větru lítal,

kol skrání jeho děsný věnec splítal

a v praskání a sykotu a jeku

se vyhoup’, šláp’ mu na vaz v divém vzteku,

jak upír ssál tam, na šíj se mu chytil

a s duněním se s krovem jeho sřítil

a jisker mořem smál se v temno noci.

A dole trnul národ bez pomoci,

zřel jeho pád a měl jen slzy k tomu,

když kolos ten se kácel v bouři hromu.

Tu každý ptal se v hloubi svého nitra:

Což nikdy my se nedočkáme jitra?

Což každá hvězda sklamati nás musí?

Což každý pohár rozpadne se v kusy,

než dotknou se ho v slasti naše rety?

Což uvadnou nám v dlani všecky květy?

Jsme prokleti, že o nebes štít bijem

jen pláčem svým? Či právě snad, že žijem,

jest znamením, že pouze utrpením

a bezsenností nocí, potem denním

si cestu klestíme tam každou cenou,

kam jiný dojde drahou přirozenou?

Co osvítit má pochodeň ta děsná

nám ve srdcích? Či spíme ještě? Ze sna

má probudit nás tento rudý plamen,

kov rozlitý a rozpraskaný kámen?

Či to, co naše mělo všecko snění,

vše naděje, vše přání, touhy, chtění,

vzlet ducha, mozol chudiny, groš vdovy,

krev našich žil, co nelze říci slovy,

co mělo krátce naše celé žití,

chce ještě také naše slzy míti?

Nuž nyní má je. Víc nemůžem dáti!

Teď víme jedno: že zas musí vstáti

v té hrdé kráse naše chlouba, spása!

Ten žár, jímž jeho roztavena krása,

nám šlehl v duše, lhostejnosti masku

strh’ s nich a ozářil tam poklad – lásku,

jíž opět velké dílo zbudujeme

jen vlastní silou, proto jen, že chceme!

Před požárem tím my jsme nevěděli,

kdo vlastně jsme, on ukázal nám, celý

že národ nyní jedno srdce vroucí;

a láska taková jest všemohoucí

a vůle taková se nepodává!

Nad námi ještě nebe do krvava

je zbarveno tou děsnou ohně září,

nám v uších ještě doposud se sváří

hluk požáru, pláč davů, hrozné zvuky,

v nichž mluví dějiny, leč srdcí tluky

jsou mocnější a přehluší vše hlasy:

Jsme děti bouře, zvyklí na zápasy

a otužení, v neštěstí jsme bratři, –

co takých slzí křest má – věkům patří.