12 V tom požáru, jenž vzplanul nad západem

V tom požáru, jenž vzplanul nad západem

a žhavě hoří dlouhá čtyři léta,

jak lidská pochodeň své ohně metá,

my setkali se v skvoucím létu mladém.

Já šla jsem pouští, a má duše ladem

v snu ležela tu jak zem neosetá,

jí družkou bolest byla, zima kletá

nad žitím stála, zmrzlým vodopádem.

Tam písně ztichly, mrtvo bylo kolem,

v mém sadě náhle nad okvetlým stvolem

noc svoje křídla černá prostírala.

A tu Jsi přišel – a v mém žití stmělém

se převalilo moře v jasu skvělém,

a hvězdná klenba v oblacích se vzňala.