125. To mé hoře hluboké jak moře!

To mé hoře hluboké jak moře!

Celá duše pořád hořekne,

Zdá se, že již žíť se odřekne,

Vzdychá, vzlyká, pohekuje choře.

Přijde-li mně pomoc z hůry vskoře?

Opoka-li tvrdá oměkne,

Ňádro-li se z útrap vysmekne,

Čili mysl v propast zavrávoře?

Svět mě sytí v moři želů solí,

A duch žízní po zdravotném žídle,

Jenž se prýští k spáse v rajském sídle.

Ó zda jednou Bůh mu poodvolí,

Zdaž dá duši vyniknouti z tůně,

A ji zvedne, kde již nezastůně?