129. Jako smutně lesní holub upí

Jako smutně lesní holub upí

Po širokých vůkol dolinách,

Když ho skrytý v nebe modřinách

Jestřáb chvatem družky věrné zloupí,

Na vrch dubu nejvyššího vstoupí,

Volá při rozsedlých skalinách,

K hnízdu letí, an ho v křovinách

K větší strasti zmámil ohlas tupý:

Tak já rovně opuštěný kvílím,

Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,

Odtud běžím lkáti ku Tatrám;

Ale darmo ztrátu vypátrám,

Ba žel množím, hlasům uče hlucho,

A pak vlastní kárám zrak a ucho.