13. Dopěv.

Letěl slavík s rodem směrem rovným

do vzdálené otčiny;

na pokraji smutné doliny

pookřáti chtěli zobem skrovným.

Aj, tu slavík zočil v ostré půtce

odsouzené sněmem pěvcův škůdce;

oni, žulou krytí od zadu,

tajnou spolu měli poradu.

Na suchého stromu větvích tlustých

seděli tam v řadách dosti hustých.

Mírní znali náčelníkův vady,

nebezpečné lekali se zrady;

ale sup, ten sobec zatvrzelec,

zoufalý a odvážlivý smělec,

osopil se hrdlem zuřivým:

„Kdožby z vás mne supa nazval sopouchem,

očerním ho já a nazvu padouchem!“

Jestřáb stal se skoro neživým –

za mechatou skálou hlavu skrýval,

výr pak blbě tyranovi kýval:

úskostlivě chabá slova

vypravila jenom sova.

Rychle poutichnul nadějný ten spor,

otročil zas supům slabochů všech sbor.

Slavík, vida blízké nebezpečí,

rod svůj vyzval starostlivou řečí:

„Synové a dcery, středem stromů

volným letem vypravte se domů;

napomenu vlídně bludnou smečku,

a pak dohoním vás za chvilečku.“

Letěli. On s jedlového vrcholu

slova lásky vážně mluvil do dolů:

„Od pravěků ptactvu bylo zvykem

dorozuměti se volapykem,

řečí lidem za dob našich novou,

řečí spasnou prý a všesvětovou.

Nesmíří však rozeštvané davy

volapykem blud váš, nevěra a lež!

Boří-li kdo, neříkej, že staví!

Přestaňte již stavěť Babylonskou věž!

Narodili jste se národu,

byste podryli mu svobodu?

Byste národ slibem planým vnadili

a jej otců nepřátelům zradili?

S nepřítelem zástup váš se rotí –

s tím, jenž hledal dědův bezživotí?

Opeření bratři, každý rod

v svorné vlasti uživí svůj plod;

nepřátel nám věru jest se báti,

budem-li se mezi sebou rváti!

Neznáte-li našich dějin běh?

Čecha zhubil vždy jen zpupný Čech!

Nadějí se blahou kojíce

podejme si mužné pravice!“

Dojemným to pravil slavík hlasem,

pobloudilci zachvěli se žasem;

a když slavík letěl odtamtud,

všem-li v duších ozýval se stud?