13. května

Májový vzešel bílý den –

o požehnané ráno,

v němž srdci mému nový máj

a nové nebe dáno;

v němž ruku k prsoum tiskl jsem,

by srdce tišší bylo,

a smělou, pyšnou písní svou

mne světu nezradilo!

Já viděl v tváři Tvojí bol

a slzu ve Tvém oku –

a byl jsem mužně odhodlán

k nejsmělejšímu kroku!

co bol ten jevil skrytě,

byl bych se věru rozplakal

jak blahé, blahé dítě!

Jdi – jdi, mé drahé děvčátko,

a ulev svému tělu,

pusť slunce v svoje srdéčko

a klaď si rosu k čelu!

To hříšné město, Praha ta

ztýrala duši drahou,

jdi – ať zví Praha, bez Tebe

že není krásnou Prahou.

A až se vrátíš nazpět zas,

mé drahé, milé dítko,

přines mně s sebou jediné

a skromné z lučin kvítko.

Kvítečko, které se Ti z všech

nejtužněj zalíbilo

a nad nímž srdce nejprudčej

u vzpomínání bilo.