13. Písklata.

Na té výši hájek, samé bory,

Jsou to štíhlí jonákové z hory,

Střed jich lípa sladký zápach roní,

Toť hor kněžna, boří se jí kloní.

Ve vrchole lepé lípy této

Zjevuje se hnízdo každé léto.

Nyní také pěnice tu sedí,

Po samečku do dálavy hledí.

Sychravé se po lípě strou mhouly,

Písklata se toužej k matce choulí,

Celé hnízdo jednohlasně pípá,

Že jich nářkem ochvívá se lípa.

Co ti schází, roztoužená mládi?

Zdali krádí luňák na tě pádí?

„Hlad to, hlad to,“ pípot matčin praví,

Sameček se dlouho kdesi baví.

Leč tu letí! radost let mu vede,

Aj jak vítá jej to stádce hnědé!

Pípot jich jest radost rozhudaná,

A sbor písklat mláď jest rozplésaná.

Křičí, křičí, žádostivi píce,

Otvírají ústa pípajíce;

Stará béře, mláďatům svým skytá,

Starý dává, písklata jsou sytá.

Mám-li přidať, že jak na obrázku

Zříť v tom můžeš věčnou Boží lásku?

Nad to Bůh tvůj nikdá není vzdálen,

Za to vždy má od tebe býť chválen.