13. Pomalu se vleču, vleču,

Pomalu se vleču, vleču,

vím, že smrti neuteču,

ohýbám se k zemi.

Nad hlavou mi lesy šumí,

oh, ta stromiska to umí,

chvěju se, chvěju.

Měl jsem také mnohé vlohy,

teď však klesají mi nohy,

usedám do mechu.

Opírám se o dubisko,

jsem tak malý a tak nízko,

chvěju se, chvěju.

Oči se mi zavírají,

zpívá pták a stromy hrají

v samotě a v tichu.

Splývám s trávou, splývám s kmeny,

člověk chůzí unavený,

modlím se k lesu.

By mne přijal za své dítě

a mne změnil okamžitě

v tvrdou krásu dubu,

by mne zdvihl rovně k nebi

s věnci v rozložené lebi,

modlím se k lesu.

Pevně utkvím v živné zemi,

domov ptáků s nadějemi,

porostu a uzrám.

Přijde člověk, podetne mě,

padnu, zachvěje se země,

neshniju, shořím.