13. To bylo týden po tvé smrti

To bylo týden po tvé smrti

– dnes ještě hrůza srdce drtí –

zvon hlásil dobu půlnoční:

i slyším náhle, dveře v taji

jak zlehounka se otvírají –

bdí duch můj, či horečně sní?

Tma hluboká kol těžce dýchá –

kdos nad mým ložem ve tmě zticha

jak u hlav by mně tiše stál;

jak zvolna by se v líc mou shýbal,

jak tichounký dech by mne líbal,

jenž mrazil hrůzou, blahem plál...

Teď často tvoje oči lesklé

za tichých nocí vídám ve skle,

když měsíčná v něm hraje zář;

mně zdá se, šeřivou tou tají

že zsinalé tvé líce prosvítají,

tvá ke mně vzhlíží mrtvá tvář.

Jsem uchvácen tím hrůzným divem,

a v roztoužení u vášnivém

já vzpřahám k tobě náruč svou;

co touhy ve mně, ta se budí:

tě přivinouti ke své hrudi,

s bytostí na vždy splynout tvou.