13. Vypráhlé vedrem, hory na úbočí,

Vypráhlé vedrem, hory na úbočí,

na suchopáru se skály,

jak v jasné děcka pohlížel bych oči,

zvonky se na mě usmály.

A vyprávěly, jak tu krásně bylo,

kdy jaro, jež v kraj poslal Bůh,

je políbením k žití probudilo

a s nimi les i širý luh.

Jak déšť je skrápěl, v líc jim vánek víval,

a potok ve dne v noci pěl;

pták družce svojí píseň lásky zpíval,

a v moři vůně les se chvěl.

Ó srdce bědné, v žití suchopáru!

Kde na své rány najdeš lék?

Nedochováš-li, jak ty zvonky v žáru,

si hrstku blahých vzpomínek?