130. Tam již semnou přišlo, že se střehu

Tam již semnou přišlo, že se střehu

Nejen spolků, než i samoty,

Trápen všudy tvorem lichoty

Vlastních očí, z rána do noclehu.

Hned ji vidím jako Psychu v běhu

Obletati noh mých zámoty,

Hned jak Nymfu, an ji z jasnoty

Dunaje vln družky vedou k břehu:

Hned ji vidím jako Floru hráti

S kvítím, jenž se před ní rozvilo,

Hned jak Muzu při mém boku státi;

Takto žiji v onom bludu tona,

Jakby v celém světě nebylo

Jiného nic, kromě já a ona.