135. Luno, stará panno, vždy jsi mlada

Luno, stará panno, vždy jsi mlada

A vždy jeden jevíš k zemi kruh!

Ó jak sličně na háj, hory, luh

Ten tvůj leskot stříbrokvětý padá.

Čím to tytýž potuchá tvá vnada?

Strádáš-li to pro předešlý dluh?

Ovládá-li tě zlý jakýs duch?

Či tě stará jakás hněte vada?

Stará panna u nás v posměchu,

Aniž ji jak tobě v potěchu

Slunko zkřísí opět z vetechu.

Leč vím, panny, o zázračné záři,

Jížto mladne všechno ženské stáří,

Zbožnost to, jenž vládla v Boží Máří.