136. Shakespeare.

Kde moře šumí, kde dlí suš,

Vše hlasně volá: To byl muž!

V něm básníkem byl každý kloub,

V něm pněla výš a zála hloub:

Ta byla jeho lahoda,

Že divem žasla příroda.

Byl pln a bohat jeho duch,

Hvězd šepot vnímal jeho sluch,

Zřel ve skrýš srdce jeho zrak

A příroda byl jeho znak.

A jak to sluší pro umu,

Vždy vládl žezlem rozumu.

O milá, sladká labuti,

Jsme v celé duši pohnuti

Tvých slyšíce mach perutí.

Sám Apoll se v tě včlověčil,

By Musám v písněch povděčil.

Když hraješ na svou kytaru,

Dešť na nás kane z nektaru.

Teď uhvězděn jsi na nebi,

Kdež Musy tebe velebí.

Choď se svou lyrou podtají

I po našem teď po kraji,

A v národě nám pěvce zbuď,

Jenž jak ty kojí všechnu hruď.