139. Stín.

Straší, straší, pouští na lid hrůzu,

Ale ne na všechny, jen na lůzu,

Moudrý ví, že to vyzáblý stín.

Tento stín měl arci jednou tělo,

Tenkrát však to jináč v světě chvělo,

Jinaká též voda hnala mlýn;

Tato voda již do dějstva vsáká,

Náš čas snesl, již si volně kdáká;

Duch nový si sedl lidstvu v klín.